Řád svatého Lazara ve světě
Vznik řádu svatého Lazara je nedílně spojen s křížovými výpravami zahájenými na konci 11. století s cílem osvobodit Jeruzalém z rukou muslimů. Na rytíře a poutníky ze západní Evropy zde ale nečekala jen vytoužená svatá země, ale také řada nebezpečí – válka, neznámé prostředí a nemoci. Jednou z nejobávanějších bylo malomocenství či též lepra. Vzhledem k tomu, že se jednalo o nebezpečnou nakažlivou a tehdy nevyléčitelnou chorobu, nemohli být nemocní umístěni s ostatními, ale byly pro ně zřizovány zvláštní špitály organizované a řízené duchovními řády. Z hygienických důvodů se nacházely až za hradbami měst. Zprávy o prvních máme z prvního století před Kristem, ale počátky řádu sv. Lazara sahají teprve do 12. století, kdy muž řečený bratr Gerard vybudoval nedaleko Jeruzaléma špitál pro malomocné. On si také zřejmě jako jeden z prvních uvědomil, že leprou nemocní byli sice vyloučeni ze společnosti, ale mohli žít ještě řadu let. Protože choroba postihovala všechny bez rozdílu postavení, nacházíme mezi nemocnými i řadu významných osob a také členy rytířských řádů, zejména templáře a johanity. Právě oni snad přišli s myšlenkou přetvořit bratrstvo v organizovaný duchovní řád s rytířskou složkou, která by se účastnila obrany Jeruzalémského království. Jejich symbolem se stal rovnoramenný (tzv. řecký) zelený kříž (osmihrotý, tzv. maltézský kříž zavedl až v 16. století velmistr Jean de Levis, 1564–1577). Velkým stoupencem řádu sv. Lazara byl jeruzalémský král Balduin IV. (1173–1184), sám trpící malomocenstvím, pod jehož velením vybojovali Lazariáni své nejslavnější bitvy. Po Balduinově smrti však byli křesťané v bitvě u Hattínu (1187) poraženi sultánem Saladinem, který záhy na to obsadil Jeruzalém.
Území Jeruzalémského království se opět zvětšilo až po třetí křížové výpravě, ale hlavní město zůstalo v rukou Saladina a jeho nástupců. Centrem řádu sv. Lazara se proto stalo město Akkon, před jehož branou vyrostl nový špitál pro malomocné. Členy řádu byli původně jen nemocní leprou, ale postupem času se jejich podíl stále zmenšoval. Proto se také řád začal rychleji šířit, m.j. také do Evropy, kde začal pod papežskou ochranou zakládat komendy. Do Jeruzaléma se spolu s ostatními rytířskými řády vrátil až roku 1229, kdy město opět dobyl římský král Fridrich II. Šlo ale jen o krátkodobou epizodu, protože o patnáct let později, roku 1244, se metropole dostala do rukou Turků. Následná křížová výprava do Egypta (1249–1250) vedená francouzským králem Ludvíkem IX. Svatým s cílem podkopat tureckou moc skončila katastrofou a královým zajetím. Následně křesťané ztráceli v zámoří jednu pozici za druhou a roku 1291 padla i jejich poslední velká bašta, město Akkon. Rytířské řády byly v bitvě zdecimovány, zahynuli i velmistři řádu Templářů, Johanitů i Lazariánů. Tím působení rytířských řádů v zámoří prakticky skončilo. Lazariáni se usadili nakrátko na Kypru, ale záhy našli nové sídlo ve Francii, kde král Ludvík VII. již roku 1154 daroval řádu hrad Boigny. Další majetky měli Lazariáni v Anglii, Skotsku, Říši, Čechách a Uhrách. Po přesídlení do Evropy se také zcela proměnila orientace řádu, který se z vojenského bratrstva změnil na řád pečující o nemocné, zejména leprou. To ale neznamená, že by vojenská složka řádu zcela zmizela. Ve stoleté válce rytíři sv. Lazara bojovali (byť proti sobě) pod korouhvemi francouzského a anglického krále. Roku 1308 vzal Lazariány pod svou ochranu francouzský král Filip IV. a tento patronát trval až do červencové revoluce roku 1830.
Zámek Boigny, sídlo řádového velmistra (1699)
16. století přineslo pokles řádové moci a vlivu. Roku 1517 se od magistrátní komendy ve francouzském Boigny odtrhlo italské převorství v Capuy a založilo vlastní linii řádu, která se později sjednotila s řádem sv. Mořice v řád Sv. Mořice a Lazara. Velké ztráty Lazariáni utrpěli v souvislosti s reformací v Anglii a Německu. Zřejmě z toho důvodu se počátkem 17. století spojili s řádem Sv. Panny hory Karmel založeným roku 1607. Oba měli společného velmistra, rytíři však byli přijímáni odděleně a ke skutečnému splynutí řádů nikdy nedošlo. Novým symbolem se stal zeleno-červený osmihrotý kříž. Většina řádových rytířů byla tehdy šlechtického původu, ale za zásluhy se členy mohli stát i nešlechtici, což bylo např. u Maltézských či Německých rytířů nemožné. Roku 1649 došlo k zásadní úpravě řádových zákonů. Byla zřízena hodnost duchovního velkopřevora a Lazariánům byl svěřen vrchní dozor nad špitály a chudobinci Francie. Řád také vybudoval svou vlastní flotilu, která se snažila vyčistit Biskajský záliv od pirátů. Lazariáni se navíc zavázali dodávat dvanáct rytířů do osobní stráže francouzského krále.
Další významné reformy byly prosazeny roku 1693, kdy se řád znovu otevřel cizincům a proto byly zřízeny nové komendy na území Španělska a Jižního Nizozemí (Belgie). Generální kapitula přesídlila z Boigny do Paříže. Významným přelomem je pro řád roku 1757, kdy se velmistrem řádu stal teprve tříletý vévoda z Berry Ludvík, který jako Ludvík XVI. roku 1774 zasedl na francouzský trůn. Za jeho vlády bylo přijato několik omezujících opatření: počet rytířů byl snížen na sto a dvě složky řádu – Rytíři z milosti a Ozbrojení bratři – byli zrušeni. Navíc byl bulou papeže Klimenta XIV. z roku 1772 řád sekularizován. Tím ztratil svůj čistě duchovní charakter, ale zároveň Svatá stolice přišla o možnost zasahovat do jeho záležitostí. Již samostatný řád Sv. Lazara, jehož znakem se stal opět jen zelený osmihrotý kříž, se změnil na čistě světský pod ochranou francouzských králů.
Do vývoje řádu zásadním způsobem zasáhla francouzská revoluce. Velmistr hrabě z Provence (od roku 1814 král Ludvík XVIII.) emigroval, roku 1791 byl majetek Lazariánů, stejně jako všech ostatních institucí, zabaven a řád Národním shromážděním zrušen. Obnoven byl až po Napoleonově porážce v letech 1814–1815, kdy opět získal charakter královského řádu. Po revoluci roku 1830 a pádu Karla X. ale Lazariáni tuto ochranu definitivně ztratili. Proto když Karel X. v emigraci zemřel, obrátili se zbylí členové řádu s žádostí o pomoc na řeckokatolického patriarchu Antiochie Maxima III., nejvyššího řeckokatolického představitele Jeruzaléma, Antiochie a Alexandrie. To pomohlo Lazariánům překonat většinu obtíží a díky spolupráci s řeckokatolickým východem otevřelo cestu k šíření myšlenek ekumenismu.
Po první světové válce byl ale patriarcha Cyril IX. nucen vzdát se z politických důvodů pozice ochránce řádu a proto se nejvyšší rada rozhodla zvolit provizorním generálním místodržícím dona Francisca de Borbón, vévodu ze Sevilly (1882–1953), který se roku 1935 stal novým řádovým velmistrem. Střediskem řádu byl ustanoven Madrid. V této době byl nově zřízen Záslužný kříže (Croix de mérite), který mohl být udělován i osobnostem stojícím mimo křesťanské církve, což řádu umožnilo oceňovat a úzce spolupracovat i s předními osobnostmi jiných náboženství.
Vypuknutí druhé světové války dynamický vývoj řádu načas zbrzdilo. Jeho členové se totiž soustředili na pomocné akce ke zmírnění válečných útrap a řada z nich v bojích také padla. Ve změněných podmínkách po roce 1945 řád sv. Lazara našel své nové uplatnění v charitativní činnosti, špitální službě a pomoci postiženým a potřebným. Roku 1952 rezignoval na úřad velmistra vévoda ze Sevilly a novou hlavou řádu byl roku 1956 zvolen jeho syn don Francisco de Borbón y Borbón (1912–1995). Tehdy řád přeložil své sídlo opět do Francie, kde se stal generálním místodržícím vévoda de Brissac. Roku 1965 se antiochijský patriarcha Maximos IV. rozhodl převzít opět hodnost duchovního ochránce řádu. O dva roky později bylo sídlo řádu umístěno v Boigny, starobylé lazariánské metropoli z let 1297–1790. Když se roku 1967 se 46. velmistrem stal Charles Philippe de Bourbon d’Orléans (1905–1970), vévoda z Nemours, Vendôme a Alençonu, dostal řád sv. Lazara Jeruzalémského novou ústavu, která se při přihlédnutí k duchovnímu vývoji a k řádovým tradicím přizpůsobila požadavkům a okolnostem nové doby.
Jan Županič