Pietní akt v Milovicích 2024

Když přijedete vlakem do Milovic, čeká vás asi čtvrt hodiny cesty od nádraží, až na samý konec dlouhé ulice Italská, kde se nachází Vojenský hřbitov. Dnes je zde již zcela nová komunikace, kterou lemuje množství novostaveb a původní domy jsou opravené a udržované. Ještě před pár lety jste však mohli spatřit zcela jiný výjev. Domy bez oken a bez vchodových dveří, popř. domy zazděné, to vše s prorůstající zelení. Památka na pobyt okupačních sovětských vojsk. Město Milovice nám celým svým prostorem dokazuje, že život si vždy najde cestu a že temné časy nemají nikdy věčného trvání.

Bohužel, temné časy se málokdy obejdou bez lidských tragédií. Proto se scházíme každý rok v Milovicích, na Vojenském hřbitově, abychom si během piety takovou tragédii připomněli. Je zde pohřbeno více než šest tisíc válečných zajatců, kteří si během První světové války prošli zajateckým táborem. Jsou zde pochováni Rusové, Poláci, Češi, Rakušané, Maďaři, Srbové, Lotyši, Litevci, Turci a v neposlední řadě Italové, kterých zde odpočívá celkem 5 276. Pietní akt se proto vždy koná za účasti zástupců Velvyslanectví Italské republiky v Praze a italských sborů Alpini, potomků a příbuzných pochovaných italských vojáků. Letošní pietní akt proběhl za účasti velvyslance J.Ex. Mauro MARSILI, zástupců Města Milovice, církve, ale i místních organizací a škol. Vzpomínka na zemřelé válečné zajatce je rovněž nerozlučně spjata i s dějinami našeho Českého velkopřevorství. Právě těmto zajatcům sloužil náš řádový prelát, Antonín hrabě Bořek-Dohalský z Dohalic, který o pár desetiletí později sám zemřel v koncentračním táboře v Osvětimi.

Za České velkopřevorství jsme během pietního aktu položili k hlavnímu pomníku kytici v barvách zelené a bílé. Tedy v barvách našich hlavních řádových patronů, svatého Lazara Jeruzalémského a blahoslavené Panny Marie. Jako připomínku, že smrt není vítězná a také s prosbou k Matce Boží, aby doprovodila všechny věrné zemřelé do života věčného, ke svému Synu. Chceme tak, ve stopách Antonína Bořka-Dohalského, dále sloužit válečným zajatcům. Věříme totiž, že krom naší minulosti nás přes propast času spojuje všechny především naděje.

Atavis et Armis!