Pietní akt v Milovicích 2024

Když přijedete vlakem do Milovic, čeká vás asi čtvrt hodiny cesty od nádraží, až na samý konec dlouhé ulice Italská, kde se nachází Vojenský hřbitov. Dnes je zde již zcela nová komunikace, kterou lemuje množství novostaveb a původní domy jsou opravené a udržované. Ještě před pár lety jste však mohli spatřit zcela jiný výjev. Domy bez oken a bez vchodových dveří, popř. domy zazděné, to vše s prorůstající zelení. Památka na pobyt okupačních sovětských vojsk. Město Milovice nám celým svým prostorem dokazuje, že život si vždy najde cestu a že temné časy nemají nikdy věčného trvání.

Bohužel, temné časy se málokdy obejdou bez lidských tragédií. Proto se scházíme každý rok v Milovicích, na Vojenském hřbitově, abychom si během piety takovou tragédii připomněli. Je zde pohřbeno více než šest tisíc válečných zajatců, kteří si během První světové války prošli zajateckým táborem. Jsou zde pochováni Rusové, Poláci, Češi, Rakušané, Maďaři, Srbové, Lotyši, Litevci, Turci a v neposlední řadě Italové, kterých zde odpočívá celkem 5 276. Pietní akt se proto vždy koná za účasti zástupců Velvyslanectví Italské republiky v Praze a italských sborů Alpini, potomků a příbuzných pochovaných italských vojáků. Letošní pietní akt proběhl za účasti velvyslance J.Ex. Mauro MARSILI, zástupců Města Milovice, církve, ale i místních organizací a škol. Vzpomínka na zemřelé válečné zajatce je rovněž nerozlučně spjata i s dějinami našeho Českého velkopřevorství. Právě těmto zajatcům sloužil náš řádový prelát, Antonín hrabě Bořek-Dohalský z Dohalic, který o pár desetiletí později sám zemřel v koncentračním táboře v Osvětimi.

Za České velkopřevorství jsme během pietního aktu položili k hlavnímu pomníku kytici v barvách zelené a bílé. Tedy v barvách našich hlavních řádových patronů, svatého Lazara Jeruzalémského a blahoslavené Panny Marie. Jako připomínku, že smrt není vítězná a také s prosbou k Matce Boží, aby doprovodila všechny věrné zemřelé do života věčného, ke svému Synu. Chceme tak, ve stopách Antonína Bořka-Dohalského, dále sloužit válečným zajatcům. Věříme totiž, že krom naší minulosti nás přes propast času spojuje všechny především naděje.

Atavis et Armis!

Pomoc studentce s alopecií

Členové brněnské komendy byli osloveni ve věci pomoci studentce střední školy, která trpí silnou formou alopecie. Alopecie je autoimunitní onemocnění, jehož následkem je částečná nebo úplná ztráta vlasů.

Cílem pomoci bylo získat finanční prostředky na pořízení nové kvalitní paruky. Věříme, že mladá dívka si zaslouží, aby jí onemocnění neomezovalo v normálním způsobu života. Příspěvek vybraný mezi členy Českého velkopřevorství byl předán v Brně.

Pozvánka – koncerty v Opařanech

Putování do Santiaga

Už ve starověku putovali první křesťané do míst, kde přebýval Ježíš Kristus a konal zde zázraky. Později křesťané pravidelně putovali ke hrobům mučedníků a modlili se zde. A tak vznikla tradice křesťanských poutí. Motivy věřícího vykonat tuto cestou mohou být různé: vyprosit si zázrak uzdravení, jako cesta pokání, touha prohloubit nebo obnovit svoji víru… Každá taková cesta byla nejenom namáhavá, ale mnohdy i nebezpečná. Poutník musel počítat s tím, že se vydá nejenom na cestu ke svatému místu, ale rovněž i na zpáteční cestu.

I historie našeho řádu je pevně spjata s křesťanskými poutěmi. Naši předkové se rozhodli pro poslání chránit křesťanské poutníky na jejich cestě Svatou zemí a pečovat o ně. Činnost Řádu sv. Lazara se v průběhu staletí vyvíjela a charitativní rozměr řádu získal jinou formu. Ale křesťanských poutí se členové řádu stále rádi účastní, byť již jako samotní poutníci.

Náš spolubratr Jiří Karel Hladík se rozhodl vykonat Svatojakubskou pouť, k ostatkům sv. Jakuba Staršího a vyrazil do španělského Santiago de Compostela, odkud všem zaslal srdečný pozdrav. Věříme, že mu tato cesta byla celoživotním zážitkem a přejeme, aby mu ještě dlouho po návratu přinášela hojnost Božích milostí.