Zemřel velký skladatel F. X. Thuri

V pondělí velikonoční, 22. dubna 2019, pouhý týden před svými osmdesátými narozeninami, odešel k Pánu významný český skladatel, interperet a pedagog prof. František Xaver Thuri, KLJ.

Jeho život byl již od raného mládí naplněn hudbou – hrál na housle a klavír, studoval hru na hoboj, varhany, dirigování a kompozici. Přes půl století působil jako regenschori a varhaník v kostele Všech svatých na Pražském hradě. Spolupracoval s mnoha hudebními tělesy, byl dirigentem a uměleckým vedoucím Českých madrigalistů a souboru Collegium Xaverium. Přes třicet let vyučoval na pražské konzervatoři hru na hoboj.

Ve své bohaté tvorbě zpravidla respektoval pravidla barokního stylu. Ovlivněn byl především dílem Jana Dismase Zelenky. Proto býval označován za „posledního žijícího barokního skladatele“. Zkomponoval tři mše a mnohé další duchovní skladby, např. Stabat Mater nebo Requiem. Složil také dvě opery, četné instrumentální skladby a kantáty.

Pro Řád sv. Lazara Jeruzalémského složil F. X. Thuri Intrádu ke cti sv. Lazara, která měla premiéru při Velké řádové investituře v září 2006.  Členem řádu se stal v roce 2014. K jeho 75. narozeninám bylo tehdy mimo jiné s podporou českého velkopřevorství vydáno dvojalbum Liturgický rok představující celoživotní průřez jeho duchovní tvorbou a zahrnující autorovy skladby, které do té doby nebyly nahrány ve studiové kvalitě.

Svou první velkou duchovní skladbu – mši F dur – Missa Caetana – složil F. X. Thuri v roce 1958 pro vlastní pěvecký sbor při kostele sv. Kajetána na Malé Straně, za jehož vedení zakusil od komunistického režimu mnoho nepříjemností, předvolání a výslechů. Právě v kostele sv. Kajetána, ve kterém má České velkopřevorství Řádu sv. Lazara nyní své sídlo, zazní 22. 5. 2019 zmíněná Missa Caetana v provedení předních pražských umělců. Slavnostní mše svatá byla původně plánována k oslavě mistrových 80. narozenin a F. X. Thuri se na ni těšil.

Za rytíře F. X. Thuriho byla v úterý 23. dubna obětována řádová mše svatá v kostele sv. Kajetána. Velký člověk a umělec odešel k Pánu, jeho hudba však bude přinášet radost nadále. Requiescat in pace!

Poslední rozloučení  se zesnulým se uskutečnilo ve čtvrtek 2. května 2019 v 11.00 hodin v kostele Stětí sv. Jana Křtitele v Rudné – Hořelici.

F. X. Thuri: Intráda ke cti sv. Lazara

Promluva prof. Petra Piťhy na pohřbu F. X. Thuriho 

Paní Thuriová,
zarmoucená rodino,
přátelé,
Františku,

stane se sotva kdy, aby si dva lidé celá desetiletí bydlící v jedné ulici pár čísel od sebe nikdy nepodali ruku. Zvlášť, když vzájemně znali své dílo a byli si ideově blízcí. Mluvili jsme spolu jen dvakrát telefonem. A teď mám mluvit k tobě a o tobě, protože jsi tu, živější a znalejší, než kdokoli z nás. Naše dorozumění je konáno hlasem, tj. zvukem, který uniká, a dík světlu na paškálu, který stojí mezi mnou a tebou.

Odvážím se říct, že jsi byl z Boží milosti hudebník, a vyjádřit tím, co tě odlišuje od mnoha a mnoha jiných hudebníků. Proto mě nepřekvapuje, že ve tvém životě je všechno prostoupeno a určováno řádem krásné, pravé hudby. Už to postavení paškálu v tvém životě je jako houslový klíč tvého života. Mistr František Xaver Thuri se narodil 30. dubna 1939 na třetí neděli velikonoční. Ve všech chrámech svítily paškály. Zemřel na pondělí velikonoční. Opět hořely paškály. Považuji za zcela přirozené a velmi symbolické, že na svět přišel v neděli a odešel v pondělí, neboť život lidský je v Božích očích jako den. To ještě není vše, neboť oba ty dny jsou také prostoupeny jiným řádem, jinými písněmi a zvuky. Narodil se v době předkoncilní, takže 30. dubna byla filipojakubská noc. Noc praskajících ohňů na návrších, výskotu omladiny, noc, kdy konáno vše, aby čarodějky nemohly uškodit statku, lidem ani dobytku. Podivný kontrapunkt ochrany křesťanské a pradávné, pohanské. Stejně tak i folklor velikonočního pondělí, opět svými kořeny sahající až k době laténské, vyjadřuje jinou formou slavnost obnovení života, svatby, uchvácení ženy, nositelky života a umožnitelky lásky. Tak to bylo se vším. Život mistra Thuriho byla hudba.

Hudba žije tím, že uniká. Je pouze tehdy, když zní. Zajisté, že jindy není mrtvá nebo vůbec neexistuje. Má cosi důvěrně společného s dechem a duší.

František hrál na ledacos, ale hlavně na píšťaly. První a celoživotní láska byl hoboj. Zamiloval se velmi mladý a svedl o tuto lásku s otcem strašný, nakonec však vítězný, boj. Byl ale se svou snoubenkou takřka vyhnán z domu. Abyste tomu rozuměli. Nejprve na otci vydyndal nástroj, ale začátečník, který cvičí celé hodiny, přivádí k šílenství svým kvílením a pištěním domácí i sousedy v domě. Naštěstí mohl odejít do nedaleké přírody, kde rozehnal leda ptactvo.

Znovu musel o svou vyvolenou bojovat, když byl povolán k vojenské službě. Je obtížné si představit F.X. Thuriho jako tankistu v Milovicích. Trvalo dlouho, než přesvědčil velitele, aby ho převelel k vojenské hudbě u téhož útvaru. Zda to ten důstojník udělal kvůli důvodům soudruha vojína Thuriho, nebo z pudu sebezáchovy před jeho počínáním ve zbrani, není známo. Klonil bych se však k tomu druhému.

Později mu jedna píšťala nestačila a stal se varhaníkem. Dodnes nedovedu pochopit, jak to dělají, že kromě harfeníků hrají všemi čtyřmi končetinami a ještě musí mít jednoho až dva pomocníky, kteří neustále vysunují a zas zašupují nějaké šuplíčky. V každém případě v dobách, kdy zlí bohorovní lidé přikazovali větru, kudy, kdy a jak má vanout, byli jedinými, kdo to uměli a ještě tak, že vznikala hudba schopná rozevřít klenby katedrál, abychom uviděli hvězdy.

Připadalo by mi trapně účetnické, kdybych začal vyjmenovávat mistrovy krásné vlastnosti, že byl pilný, soustavný, laskavý, ochotný, skvělý společník. Ještě horší by bylo, kdybych se pustil do výčtu všeho, co tvoří celek Thuriho díla: skladby, žáci, koncerty, madrigalisté, nahrávky, varhanická služba v našem kostele Všech svatých na Pražském hradě, atd. Mělo by to jen jediný smysl. Že bychom pochopili, že jaktěživo nebyl pořádně doma a všechno břemeno domácnosti ponechal – sám zcela nepraktický, jak umělci bývají – na své ženě. Byla mu velkým Božím darem. Milovala ho, dala mu tři děti, vzhlížela k němu s obdivem zářícíma očima. Žila jako žena čekající s modlitbou na rtech na návrat rytíře domů, kde bylo vše připraveno. Stůl, náruč, pochopení, jistota, ošetření. Ošetření – nevím, jak hluboce se sklonit před péčí, kterou svému muži s pomocí svých dětí a vnuků věnovala v závěru života.

Slyšeli jsme tři úryvky z Písma sv. Nebyly vybrány náhodně. V 2. knize Samuelově je popsán návrat archy úmluvy. Král David tančil radostí a všude zněla jásavá hudba. Právě tak žil František před svým Bohem, kterého miloval a oslavoval. Choval se rovněž podle žalmu, který jsme zpívali. Čtení z Janova zjevení popisuje, kam František směřoval a kam, věřím nepochybně, i došel. K onomu úžasnému výroku Boha: Hle, obnovuji všechno. Jestliže všechno, budeme obnoveni i my. V čem bude ta obnova spočívat, říká sám Kristus, když mluví o tom, že dětem náleží království nebeské. František nikdy nepřestal být dítětem. Hrál a hrál si. Hrál si tak, že hru zcela prožíval. Říkal, že je posledním barokním mistrem, a známe jeho fotografii v barokní vlásence – jen posadit vedle Jana Sebastiana Bacha. Jistě to nemyslel vážně, ale prožil to jako jeden z těch, kterým náleží království Boží. Amen.